HIPOTERAPIE

Hlavním článkem je lékař, který terapii indikuje, zvažuje kontraindikace, určuje cíle a průběžně kontroluje efektivitu terapie (Hermannová a kol., 2014). Za postup a vedení terapie zodpovídá terapeut (Hermannová a kol., 2014). Fyzioterapeut má povinnost projít dokumentaci pacienta, vyšetřit ho a poté může sestavit hipoterapeutickou jednotku nebo může ze závažných důvodu (kontraindikace) pacienta odmítnout (Hermannová a kol., 2014). U každého pacienta musí být zaveden protokol o výsledcích terapie (Hermannová a kol., 2014). Náročnou záležitostí, které se věnuje veliká pozornost je výběr koně (Smíšková, 2009). Kůň musí být v dobrém zdravotním stavu, s pružným hřbetem a pravidelným krokem (Svobodová, Hermannová, 2009). Krok musí kůň umět přizpůsobit (prodloužit nebo zkrátit) dle potřeb pacienta (Svobodová, Hermannová, 2009). Mezi další požadavky na koně se řadí schopnost stát u rampy, ovladatelnost při vodění, nelekavost a schopnost adaptace na statickou a nestabilní zátěž (Svobodová, Hermannová, 2009). Koně hodnotí tým odborníků, kteří na základě připravenosti a oprávněnosti koně k výkonu hipoterapie udělují licenci/certifikát ČHS (Müller, 2014). Důležitou součástí hipoterapie je i hipolog, jenž cvičí koně a spolupracuje s terapeutem, aby byl kůň připraven na míru podle požadavků (Hermannová a kol., 2014). Hipolog může být i zároveň vodič koně (Hermannová a kol., 2014). Asistent pomáhá s naplněním cíle terapeutické jednotky a jistí pacienta, aby se zamezilo nebezpečí pádu pacienta (Müller, 2014). Ostatní pomocníci musí být jako všichni z týmu plnoletí a proškolení (Hermannová a kol., 2014).

 Průběh a polohování hipoterapie Dle Müllera 2014 začíná hipoterapeutická jednotka vstupem pacienta do jízdárny. Fyzioterapeut před začátkem hipoterapie zkontroluje zdravotního stav pacienta (Müller, 2014). Dále je důležitý výběr vhodné polohy a koně tak, aby informace, které pacient bude přijímat, byly přiměřené ke stavu jeho centrální nervové soustavy (Dvořáková, Janura, Svoboda, Dvořáková, 2010). Poté, co si pacient nasadí přilbu a posadí se na koně (pomocí rampy, vysazení zezemě), následuje vlastní terapie, kdy fyzioterapeut zkontroluje a upraví sed či správnou polohu pacienta a kůň se uvede do kroku (Müller, 2014). Na nasedání, sesedání, hlazení či odměňování koně bývá vyhrazeno přibližně 10 minut (Lantelme, 2008). Fyzioterapeut prostřednictvím asistenta udržuje korektní sed pacienta a upravuje jeho výchozí stimulační polohu (Müller, 2014). Během hipoterapeutické jednotky je kůň veden v kroku, ve výjimečných případech v klusu (Lantelme, 2008). Vodič koně drží u hlavy nebo jde za koněm, kterého vede na dvou lonžích a z obou stran koně je pacient jištěn asistentem a terapeutem (Müller, 2014). Pacient je na koni průměrně 15 až 20 minut (Lantelme, 2008). Po skončení terapie pacient sesedne z koně nebo je s dopomocí sundán (Müller, 2014). Na závěr se udělá zápis do pacientovy dokumentace a pacient odchází z jízdárny (Müller, 2014). Poloha, kterou pacient zaujme na koňském hřbetě je aktivně držená a prostřednictvím CNS „kontrolovaná“ (Hermannová a kol., 2014). Při lehu na zádech je dítě vkontaktu pomocí zadní části hlavy a trupu (Hermannová a kol., 2014). Týl hlavy je na bedrech koně, nohy jsou volně nad lopatkami koně a ruce jsou podél těla (Hermannová a kol., 2014). Při pohybu koně dochází ke kontrakci pánevních a ramenních pletenců a krotaci trupu a hlavy (Hermannová a kol., 2014). Tělo dítěte se stabilizuje, dochází k aktivnímu přesouvání těžiště (Hermannová a kol., 2014). Další účel této polohy je symetrizace držení hlavy pomocí aktivity krčních svalů dítěte a ke zlepšení senzomotorického systému (Hermannová a kol., 2014). Senzomotorika je ovlivněna díky rytmickému destabilizování těla, čímž dochází k aktivaci hlubokého i povrchového čití (Hermannová a kol., 2014). Vleže na břiše je hlava otočena na stranu a dítě leží na bedrech koně (Hermannová a kol., 2014). Nohy jsou poleženy volně dolů, ruce jsou pokrčené na bedrech koně a dítě se opírá o vnitřní stranu stehen a o paže (Hermannová a kol., 2014). Při pohybu dochází k rotacím těla i pletenců (Hermannová a kol., 2014). Tato poloha aktivuje vzpřimovací reflexy, ovlivňuje vysoké svalové napětí, navozuje relaxaci a odpočinek (Hermannová a kol., 2014). U polohy vleže s oporou o předloktí směřuje hlava dítěte směrem k zádi (Hermannová a kol., 2014). Dítě napůl leží na hřbetě a je v kontaktu s koněm pomocí vnitřních stran stehen, břicha a předloktí (Hermannová a kol., 2014). Nohy jdou do trojflexe a ruce s předloktím jsou podél páteře dlane